Příběhy ze života, ale nejen to...

Tyto stránky budou sloužit jako stránky pro všechny, co potřebují vykřičet světu trápení, bolest, tajemství, ale i radost a úspěchy...První zde vkládám svůj příběh já. Nebo si vyberte nějaký pěkný gif, budu postupně doplňovat.

Životní příběhy, trapasy...

Nové - přečíst

Malý uzlíček velkého trápení
příběh věnovala Mirka - děkuji
Od začátku těhotenství to nestálo za nic, možná za starou belu. Když byl Natálce rok, rozhodli jsme se s manželem, že si pořídíme druhé dítě. Já jsem chtěla druhou holčičku, Adélku, ale manžel tvrdil, že to bude kluk. Že jsem těhotná, jsem poznala hned ze začátku, v obchodě s potravinami se mi dělalo nevolno, děsně mi smrdělo kuřecí maso a o vajíčkách ani nemluvě.

Když jsem gynekologovi řekla, že jsem si dělala test a vyšel pozitivní, a že jsem asi těhotná, řekl: "Tak se na to mrknem." A mrkal. Na ultrazvuku nic neviděl a po dotazu, kdy jsem měla naposled menstruaci, naznal, že těhotná nejsem. Dostala jsem injekci, abych to dostala (naposledy jsem totiž menstruovala, než jsem otěhotněla s Natálkou, a pak jsem brala antikoncepci). Čekala jsem 3 týdny. Bohužel se nic nedělo a tak jsem znovu naběhla k doktorovi, ten mi tentokrát gratuloval, že jsem tak 8.-9. týden těhotná!

Dál vše probíhalo relativně v pořádku, až na to, že mi ve 20. týdnu lékař gratuloval, že se manželovi ten kluk povedl. Manžel měl šílenou radost, ale já to v noci obrečela. Řvala jsem jako želva, vždyť já jsem chtěla holčičku! Ve 29. týdnu mě doktor poslal na týden na udržování do nemocnice. Samíkovi se začalo chtít na svět a zkracoval se mi čípek. Totéž mě čekalo ještě ve 33. tt.

Na den porodu snad nikdy nezapomenu. Nad ránem mi jako tradičně praskla voda, proběhlo mi hlavou: tak už je to tady! Dobalila jsem si poslední věci do tašky a zavolala si sanitku, jelikož bylo 5 hodin ráno a manžel nemohl jet se mnou, protože jsme neměli v tuto dobu domluvené hlídání.

V porodnici se mě ujala velice milá sestřička, která se o mě starala po celý porod, který byl docela v pohodě a v závěru velice rychlý. Samík byl na 3 zatlačení venku. Bohužel to bylo tak velice rychle, že se mi nestačil sejít tým k porodu a tak mi sestra musela Samíka položit na břicho, aby mohla přestříhnout pupeční šňůru. Položila si ho obličejem k sobě, ale Samík zvedl a otočil hlavu na mě. S hrůzou jsem koukala na obrovský rozštěp na pusině a nosíku. V tom přiběhla jiná sestra, rychle ho sebrala a odnesla. Nikdo nic neřekl, vládlo hrobové ticho, protože si sestry myslely, že jsem ho neviděla.

Já ležela na sále s očima zavřenýma a říkala jsem si, že to není možné, že všechno bylo v pořádku a na ultrazvuku taky nic nezjistili. Přesvědčovala jsem se, že když to byl jenom takový mžik, že se mi to možná zdálo a že je Samík v pořádku. Po chvilce přišla dětská doktorka a s lítostí mi oznámila, že se mi narodil klučík s kompletním pravostranným rozštěpem, tzn. že mu chybí skoro celé tvrdé patro, měkké patro není srostlé, chybí mu 2 cm čelisti a horní ret a nosík má na dvě půlky. Sestra mi ho konečně ukázala, byl to hrozný pohled, bylo mu tou dírou vidět do pusy i do dutiny nosní, ale koukaly na mne upřeně dvě obrovská modrá kukadla. Ani nevím, jestli jsem brečela.

Ještě když jsem ležela na porodním sále, oznámila mi lékařka, že hned volala na kliniku do Prahy a že nás večer budou převážet. Také už jsem věděla termín operace. Bylo to ve středu v 10 hodin ráno, Samíkovi bude teprve 46 hodin!

Nejhorší pro mě bylo zavolat a oznámit to manželovi. Trvalo mi to asi 2 hodiny, než jsem se k tomu odhodlala. S brekem jsem mu oznámila, že je tatínek kloučka, který má 3250 g a 50 cm, ale že má vrozenou vývojovou vadu, že nás převezou do Prahy a on nám musí donést věci.

Když přišel za námi na pokoj, přešel k postýlce, vzal ten náš malý uzlíček do náruče a řekl mu: „Ahoj Samíku..." Čekala jsem, co bude dál. Manžel byl úplně v pohodě, naznal, že to nic není, že mu to spraví a že hlavně JE TO NÁŠ KLUK!

V Praze mu druhý den dělali spoustu vyšetření. Ležel na nedonošenecké JIP v Thomayerově nemocnici. Vše bylo v pořádku, mohl na operaci. Později jsem se dozvěděla, že měli strach, aby neměl rozštěp až do mozku nebo do žaludku.

Ve středu ho operovali, sešívali mu nosík a ret. Bohužel to byla dost složitá operace a museli to hodně stáhnout k sobě, tak místo slibovaných 24 hodin byl udržován v umělém spánku a na umělém dýchání do neděle. V Praze jsme strávili 14 dní, musela jsem se ho naučit krmit. Baštil ze stříkačky, když mu byl měsíc, přešli jsme na láhev s velkou dírou v dudlíku.

Brzy bude mít Samík 8 měsíců, pořád odstřikávám a krmím ho svým mlékem. Brzy nás čeká operace patra. Můj život se od základu změnil. Jedno však vím - svého Samíka hrozně moc miluji a nikdy bych neměnila. A vůbec mi nevadí, že to není ta moje vytoužená Adélka.

Poslední komentáře
07.02.2010 19:29:12: Nechci vám brát iluze, ale váš chlapec v zivote bude nestastný clovek, pokud bude zit ve vetsinové s...
13.12.2006 21:29:42: S tou holčičkou je mi to líto!!! Ať vše dobře dopadne! držím palce!
13.12.2006 17:30:32: držím moc palečky at vše dobře dopadne.ke konci příběhu jsem už ani moc neviděla jjak jsem u toho br...
13.12.2006 17:29:55: držím moc palečky at vše dobře dopadne.ke konci příběhu jsem už ani moc neviděla jjak jsem u toho br...
 
Vyhrazuji si právo vymazat nestoudnosti, sprosťárny a vulgaritu!!!